Details
Nothing to say, yet
Details
Nothing to say, yet
Comment
Nothing to say, yet
The transcription is a reading of Matthew's Gospel, chapter 20, verses 1-16. It tells the story of workers being hired throughout the day and all receiving the same pay at the end. The passage explores themes of faith, sacrifice, and the idea that God's justice may not align with human expectations. The speaker reflects on the meaning of this story for the church and emphasizes the joy of participating in God's kingdom. V základeční okázání je zapsán Matoušovi Evangéliu kapitola 20, verž 1 až 16. Neboť s královským nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu a řekl jim, jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co bude spravedlivé. Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny od poledne a učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny od poledne, našel tam další, jak tam stojí a řekl jim, co tu stojíte celý den tak nečinně. Odpověděl jim, nikdo nás nenajal. On jim řekne, jděte i vy na mou vinici. Když byl večer, řekl pán Vinice svému zprávci, zavolej dělníky a vyplatím vzdu, a to od posledních k prvním. Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti od poledne a každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři. Tíhle poslední dělali jedinou hodinu a ty si jim dávají stejně jako nám, kteří jsme nesvědčí hudne a vedlo. On však odpověděl jednomu z nich. Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří a jdi. Já chci tomu poslednímu dát jako tobě. Nemohu jsi se svým majetkem dělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak budou poslední první a první poslední. Amen. Seďte se. Hned v zábětí Petr řekne, mistře, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Je to vlastně nejsrůčnější definice víry. Opustit a následovat. Pokud se chceme někam vydat na cestu, je potřeba napřed opustit svůj domov. Stejně je to, když člověk hledá odpovědi na důležité otázky svého života. Je potřeba vykročit do neznáma. Opustit jistou půdu svých názorů, svého komfortu. Vydat se na cestu hledání otázek a taky důvěry. Tohle všechno apoštol Petr udělal. Vzdal se rybářského řemesla, někoho totiž potkal. A ten někdo mluvil o přicházejícím království. O skutečnosti, která promění život člověka i realitu tohoto světa. To Petra zaujalo stejně jako stovky a tisíce jeho současníků. Možná týtil, že v jeho životě něco chybí. Možná se pozastavil nad světem kolem nás, který má k dokonalosti daleko. Možná, že zatoužil po něčem, co dává životu smysl. Jenže taky pochopil, že nestačí o tom jen mluvit nebo přemýšlet, že je potřeba se osobně nasadit víc. Ale na takové cestě důvěry mohou přijít i pochybnosti, úzkost a otázky. Právě v takové chvíli se Apoštol Petr ptá, a co z toho budu mít? Všechno jsem dal a co z toho? Učeníci by chtěli nějakou záruku, nějakou odměnu za to všechno, co obětovali svému učiteli. A vlastně proč ne? Je to přece docela doběžné, když člověk něco obětuje, investuje, čas, peníze, vlastní pohodlí, sílu nápady, má nárok na odměnu. Ježíš Petra neumlčí a mluví o odměni. Každý, kdo opustil dům nebo bratry, nebo sestry, nebo otce, nebo matku, nebo děti, nebo pole, pro mé jméno stokrát víc dostane a ještě k tomu bude mít podíl na věčném životě. Mluví ale i o pronásledování, které účastní učeníci mohou zažít a celé to zakončí podivnou větou. Mnozí první budou poslední a poslední budou první. Nakonec vypráví příběh, který nás, co se týče odměny, může dost rozhodit. Ten příběh je o nádenicích, kteří postávají na tržišti. Nádeník je ten, kdo má práci na den. Nic pravidelného. Proto stojí na tržišti, aby ho právě dnes někdo najal, aby nasytil sebe i rodinu. To tržiště je něco jako starověký úřad práce. A opravdu přichází nějaký pán. Ty a ty a ty půjdeš se mnou na mou vinnici. Dostanete denár, obyklá odměna za jeden den a jdou. Ale za pár hodin je tu pán znovu. Zřejmě je práce víc, než se zdálo. Dostanete, co bude spravedlivé, a znovu v poledne a ještě jednou. A jako úplný extrém najme ještě na posledních pár hodin dělníků večer. Úplně večer. Asi je to potřeba. Nevíme. Na vinnici se nepodíváme. Jenom do kanceláře předáka, který má na starosti výplaty. Podle podivného přání vyplaceni jsou napřed poslední. Měli dostat, co je spravedlivé. Co jim asi běží hlavou, kolik je denár bez jedné čtvrtiny. Kolik si asi tak můžou vydělat za jedinou hodinu. Když dojde na vyplácení, dostanou ti poslední denár. A počty se obrátí. Když pán platí denár za hodinu, kolik dostanou za tři, šest či devět hodin. Kolik denárů za celý den práce. Ale jak výplata pokračuje, ten jeden denár dostanou všichni. No, nenaštvalo by vás to? Zkuste si to představit, kdybyste dostali stejnou výplatu jako kolega, kterého přijali minulé úterý. To je přece nespravedlivé. Co by to asi tak udělalo s produktivitou práce v podniku, kde by všichni dostávali stejně bez ohledu na množství a kvalitu odvedené práce. Odměnu bez ohledu na to, jestli do práce vůbec přišli. A proč se snažit, když je odměna stejná. A tak to vyprodukuje rozhovor. Jen nevím, jestli ty dělníky uspokojil. Můžu si se svým majetkem dělat, co chci, řekl jim ten pán. Závidíš snad, že jsem dobrý? Rozhodl jsem se, že vám dá všem stejně. A může to takhle fungovat? Chceme možná zavrtět hlavou, odměna za výkon by přece měla být adekvátní. Zkusme si ale vzpomenout, že to přece není vždycky pravda. Co pak jsme neudělali něco dobrého pro druhého bez nároku na odměnu? Co pak nejsou celé oblasti našeho života, třeba v rodině, kde nepočítáme, co získáme, když něco uděláme pro druhého? Co pak jsme nevěnovali svůj čas a prostředky něčemu jen tak pro radost, pro potichu lidí kolem sebe, dobrovolně, z přátelství, z lásky? Pokud bychom v životě dělali věci jenom z kalkulu a otázkou, co z toho budu mít, nebyl by takový život jedna velká noční můra? Je v tom zároveň odpověď na Petrovu tu otázku, my jsme opustili všecko a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít? Budeme mít radost ve společenství lidí, kteří věří, že navzdory rozdílům k sobě patří jako bratři a sestry. Lidí, kteří na sebe myslí, kteří si pomáhají, učí se navzájem přijímat i s různými chybami, kteří při sobě stojí při všech těžkostech života. Myslíme nejen na sebe, ale pokoušejí se to dobré vnášet i do světa kolem. Něco dávají a obětují, nechtějí za to nic pět. To je církev, takhle ji rozumím a taky každý den zažívám. Ježíš neslibuje život bez problémů, vždyť mluví i o opuštění nebo i o plná sledování. Slibuje ale, že v těch problémech člověk zažije boží blízkost a solidaritu druhých. Je to tak vždy? Je církev bez chyby? Jistě, že ne. Vždyť i ten příběh mluví o závisti, že nebyl dostatečně oceněn můj výkon, o naštvanosti, že jsem nedostal hojnější odměnu. Ale církev je také společenství, které si chce tenhle příběh připomínat. Připomínat si, že jsou věci, které se neodvějí od výkonu. Připomínat si příběh o tom, že spoléháme na pána, u kterého spravedlnost souvisí s milosedemstvím, který všem, které přijal, chce dát, co potřebují k životu, bez ohledu na zásluhy. Je to vlastně příběh o radosti. Radosti těch, kteří se už nepoflakují po tržišti v obavách, jestli ten den jejich bude mít nějaký smysl. Jestli nebude úplně plonkový. O radosti, že se můžu podílet na něčem, co má v tomhle světě budoucnost. O radosti, že se smím účastnit božího království, které je dobré a mění náš život i svět kolem nás. Že máme podíl na Evangeliu, které osvobozuje, dodává sílu a odvahu. A to všem v naději, že den mého života neskončí v marnosti, ale v setkání. Ámen. Budeme zpívat společně píseň číslo 679. Píseň 679 Píseň 679 Píseň 679 Píseň 679 Píseň 679