Details
Nothing to say, yet
Big christmas sale
Premium Access 35% OFF
Details
Nothing to say, yet
Comment
Nothing to say, yet
Československá hrvatska hrvatska Milost Vám a pokoj od toho, který byl, který je a který přichází. Mějme se, stry a bratři, poslyšme ještě slovo z 2. listu Korinským ze 3. kapitoli, kde pod 18. verším Apoštol Pavel píše Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná záspáně a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě a to vše mocí ducha páně. Náš pane a králi, spolu s tvým lidem i my hledáme tvojí tvář. Prosíme, dej nám, dej nám to, abychom jistotu toho, že tvá přítomnost je s námi, nikdy v životě už nestratili. Amen. Posledce se prosím. Martin Buber ve svých chasických příběhích vypráví jeden zvláštní příběh. V tom příběhu s jednou rabi Bálšem v nějaké záležitosti předvolal Samaela, pána démonu. Ten přišel, ale čertil se, co si to dovoluje, a tu Bálšem vyzval své žáky, aby sundali čepice a odkryli čela. Samael okamžitě zmlknul, vykonal, co se po něm požadovalo, a pak říká, synové boha živého, dovolte mi tu ještě chvíli stát a dívat se na vaše čela. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář páně, píše Apoštol. A chtěl bych se svolu s vámi dnes věnovat tomuto tajemství boží tváře. Bible o tom mluví poměrně dost často a mezi jinými tam nalezneme velmi často taková slova, mé srdce si opakuje tvojí výzvu, hledejte mou tvář. Hospodine tvář tvou hledam, svoji tvář přede mnou neukryvej. Všímavý posluchač ale tuší problém, jak to vlastně je. Jak máme usilovat o zhlédnutí boží tváře, když zároveň v prvním čtení jsme četli jednoznačně boží vyslovení mou tvář nespatří nikdo. Podívejme se na ten zvláštní rozpor. Četli jsme tam o Mojžíšovi, že byl hospodinu tak důvěrně blízko, že hospodin s ním mluvil tvář víc tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. A právě v téhle kapitole je naopak vysloveno, že když Mojžíš chtěl spatřit boží slávu, pán Bůh mu dovolí zhlédnout jenom záda a jednoznačně říká mou tvář nespatří nikdo. Odhalení tohoto problému se odvážím začít rozplétat v tom, co je známá jasná pravda. Bůh je duch. Je-li Bůh duch, nemá tělo. V Biblii je napsáno, Bůh je duch, ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v duchu a v pravdě. Je-li Bůh duch, pak lidská mysl ani nemůže pochopit bytost, která je čistým duchem, tedy bez formy nebo hmotné podstaty. Nic z naší lidské zkušenosti není takové bytosti nějak blízké a proto se mi lidé, abychom mi lidé tohle uměli nějak si představovat. Proto lidé, když mluví o pánu Bohu, tak používají právě lidské atributy, používají ty terminy, jako že Bůh má tvář, že Bůh svůj pravící vládne, že Bůh, když k němu mluvíme, tak on nakloní ucho, že jeho oči na nás patří, že promluvila hospodinová ústa. Všechno tohleto používání lidských charakteristik na Boha se nazývá cizím slovem antropomorfismus, od řeckých slov antropos člověk a morfé forma. Antropomorfismus je nástrojem porozumění, ale nedokonalým nástrojem. Právě protože Bůh není člověk, nemá vlastnosti lidského těla jako tvář, přestože má emoce, nejsou úplně stejné jako lidské emoce. Ačkoliv tenhle koncept nějak může pomoci čtenářům najít vztah k pánu Bohu, může působit taky určité problémy, pokud bychom ty antropomorfní tvary brali příliš doslovně. Jestliže je Bůh duch, nemá tvář ani nos a uši, je jasné, že to člověk nemůže vidět. Ale zároveň je pro nás nesmírně důležité, Pane Bože, říká Božíš, jestliže s námi nebude tvá přítomnost, jestli nebudeme zakoušet tvoji blízkost, tak nás ani z Egypta nevyváděj. Tak to nemá žádnou cenu, jestli na nás nebude vidět, že si k nám obrátil svou tvář. Tak budeme úplně ve stejné mizerii a srabu jako všichni ostatní. My to nějak potřebujeme. Tedy to, že Pán Bůh k nám obrací svou tvář, že se ta jeho tvář nad námi má rozzářit v jakémsi dobrotivém úsměhu, tohle vědomí my potřebujeme, proto se nám to také v každém požehnání na konci bohoslužeb připomíná. Kospodin, ať obrátí k tobě svou tvář. Kospodin, ať rozzáří svou tvář nad tebou. Tohle jsou důležité pojmy, které my potřebujeme. Pokusím se teď fungování těchto prvků ukázat na známém příběhu. Kdysi dávno, když Josefovi bratři přišli poprvé do Egypta pro obilí, zjistí, že Josef, kterého kdysi jako chlapce prodali za otroka, nebo oni ho ještě nezjistili, že oni ho nepoznali, on poznal je a mluví s nimi hodně tvrdě. A nakonec je propustí domů i s obilím, ale dá jim velmi jasnou podmínku. Říká, jestli nepřivedete příště svého nejmladšího bratra, toho Benjamina, který byl i po matce rodným Josefovým, jestli ho nepřivedete, nikdy nespatříte mou tvář. Co tím říká? No jasné, znamenalo to, že se s nimi vůbec nebude bavit, že nic nepořídí. A u takového mocipána bylo tohle zásadně důležité. Teprve když vodou moci spatřit jeho tvář, znamená to, že se k němu vůbec zostali. A když jeho tvář k ním bude v tu chvíli zářivá, tedy příjemná, laskavá, mají naději, že splní svůj úkol a dostanou obživu. Jinak ne, jinak se trmá celý zbytečně. Tedy obrátit k někomu tvář, rozzářit tvář vnímáme i na této lidské komunikaci, že znamená toho to přiklonit. O něco podobně se můžeme setkat s tajemstvím boží tváře v příběhu Jákova. Jakob, když se vrací z pobytu u Lábana do země zaslíbené, je napsáno, že v noci bojuje s někým neznámým a my tušíme, že to je jakýsi i víc duchovní zápas o budoucnost. Jakob tam fyzicky dokonce schytá poranění kloubu, aby si moc nevyskakoval, ale zároveň v boji dostává něco mnohem víc. Dostává požehnání a dostává nové jméno. Dostává nový charakter. A jeho reakce na tuto událost je vyjádřena slovy Viděl jsem Boha tváří z tvář. Protože duch nemohl s ním bojovat před skořímským zápasem. Nemohl fakticky Boha vidět. Ale Jakob tím vyjádřuje něco zásadního, říká tím, že v té chvíli byl Bohu velice blízko a dostal velmi jasné ujištění. Že Boh se na něj nehněvá, ale naopak žehná mu. Co si vybojoval. A že to duchovní bojování někdy má naše fyzické důsledky, to asi taky platí. Po chvíli později tentýž Jakob vyjde vstříc svému bratrovi, ze kterého měl hrozný strach, kdyby si se rozešli tak ve zlém, že ho Ezau chtěl zabít. Po x letech, kdy spolu vůbec nekomunikovali, Jakob se vrací, z toho setkání má strach a ono to dopadne úžasně dobře. Padnou si do náruče. A Jakob zatímhle vidí boží přítomnost. Vidí boží jednání. To Bůh tuhle situaci nachystal a Jakob tady vyznává, Bůh mě nezaslouženě, milostivě přijal. Říká, já smím vidět tvou tvář a to je jako bych viděl tvář boží. Tohle setkání s bratrem, už fyzické setkání, obětí, Jakob vyznává, jako bych viděl boží tvář, příjemnou. Protože se změnilo něco, co ho děsilo. Ano, Pán Bůh je pro nás tajemstvím a zůstane tajemstvím. Přebývá ve světle nepřistupitelném, takže je lidsky nedostupný. Všichni ti, kteří si mysleli, že přivezou z vesmíru důkazy o tom, že tam viděli nebo neviděli Pána Boha, jsou prosmých, protože žádný dalekohled takhle Pána Boha nedostihne. Jenže zároveň potřebujeme být ujištěni o tom, co Bible říká Pán Bůh, zároveň není od nikoho z nás daleko. Stačí přece pokletnout, stačí odhodit lidské sebevědomí a píchu, žíznit po Bohu a můžeme se s ním setkat. Klidně si tedy představujme, že Pán Bůh od nás odvrátil svou tvář tehdy, když hřešíme, když děláme něco, co se mu nelíbí, když jsme udělali něco, co ho nazlovil, jako kdyby teď tě nechci v tomhle vidět, anebo kdybych tě v tuhle chvíli viděl, tak tě svatost Boží spálí. Pán Bůh, jako by opravdu někdy máme pocit, že odvrací svou tvář a Žalmista říká v tu chvíli je na místě práce Pane Bože, co je ve mně špatně, co jsem udělal špatně. Když odvracíš svou tvář, Pane Bože, proč moje hříchy někde zakryly to poznání, vnímání Tvé blízkosti? Když se chováme pyšně, sobecky, nemilosrdně, nebo když si oblíbíme nějaký hřích a zarputěl si to obhajujeme, tak se opravdu nedívme, že Pán Bůh odvrací tvář, že se na to nechce dívat, není dostupný. Jeho tajemný pokoj najednou od nás odstupuje. Ale naopak, i kdyby byl člověk nevím jak poznamenaný hříchem, ale najde sílu k pokrání, tak tohle naopak Pán Bůh rád vidí při nás. Tohle je něco, k čemu Pán Bůh obrací svou tvář. To Pána Boha jakoby přitahuje. A klidně si pak představuji, že se Pán Bůh usmívá, že se jeho tvář snad námi rozjasní. David v Žalmus 11. vyznává, Hospodin je spravedlivý, miluje spravedlivé činy, upřímný spatří jeho tvář. Jeruzalemská Bible to překládá, že upřímná srdce budou hledět na jeho tvář. Ano, jaká si ta upřímnost, čistá trha po Pánu Bohu, to je to, co nás uvádí do boží přítomnosti, ale my ji vnímáme ve svém vnitru, ve svém znovu zrozeném duchu. Je to duchovní zakoušení božího pokoje a jeho přízně. Když smím mluvit o boží tváři, jsme v Bohu, on je v nás, a pak platí spravedlivý budou zdávat chválu tvému jménu, přijímý budou přebívat před svou tváří. Na tolika místech se o tom mluví, o boží tváři, a vždy znovu a znovu tušíme, je to důležité pro to, abychom zakoušeli boží blízkost a boží dobrotu. S tou naší upřímností, s tou naší touhou po čistotě života. Hospodin má neupřímného v ohavnosti. S přímými, s lidmi, kteří opravdu usilují o spravedlovost, s těmi má důvěrné obecenství, a to důvěrné obecenství, to je to, co zakoušel moj žiž. Mluvil s hospodinem jako přítel s přítelem tváří v tváři. Upřímní lidé, kteří tedy mají boží vázeň, tedy to znamená, že ho ctí, že ho respektují, že si ho váží, že se snaží žít podle božích přikázání, že se mu chtějí líbit. Chtějí se pánu bohu líbit. A to je právě to, co znamená hledají boží tvář. Asi bychom tady taky mohli použít tenhle příměr nevěsty, která se obléká do něčeho krásného, protože se chce líbit svému ženichovi. To je to snaha přiblížit se, mít společenství, a to je to, co nám pán Bůh jaksi nabízí, když nás volá. Usilujte o život spravedlivý a o to, abychom v čistotě před ním chodili. Bez pokrytectví a bez té tvrdosti v srdce. Usilí hledejte mou tvář. Hledejte, jak se zalíbit bohu. A tady pak musím znovu doplnit, jak důležité je postava pána Ježíše Krista. Ve chvíli, kdy my lidé jsme tohle úsilí o to zalíbit se pánu bohu nezvládali, ve chvíli, kdy nás i to vědomí, tady máte desatero, podle toho žijte, tak se budete pánu bohu líbit, a my to jsme nebyli schopni natlnit. Ani jeho vyvolený národ. Poslal Bůh svého syna, dal mu lidské tělo, on přebýval mezi námi a ukazoval nám, že pánu bohu ty naše lidské hříši jsou nepříjemné, potřebuje je uzdravit, potřebuje, nebo chce nás jich zbavit, ale nedělá to s tím, že nás těch našich hříší chce utopit a nechat pořádně vyčváchat, přichází, aby nás z nich zachránil. Bůh v Ježíši Kristu zjevil tajemství boží slávy. Zjevil to, co nám lidem bylo neviditelné. Zjevil nám na Ježíši Kristu, jak se k nám zklání, jak nás uzdravuje, jak o nás stojí. A proto v jednom z rozhovorů říká Ježíš učetníkům, kdo vidí mne, vidí bože. Ten, kdo chce vidět boha, proto touží přiblížit se Ježíši. Ten, kdo chce vidět boha, proto potřebuje přijmout Ježíše Krista, plnit se jeho slove, jít jeho cestou, být takhle v boží blízkosti, jako byl Ježíš, který neustále s Otcem udržuje důvěrné spojení. Tohle je cesta, která je osvětčená, jak se dostat do boží blízkosti. Máš-li Ježíše Krista ve svém srdci, pak si můžeš být jist, že právě i na tebe ten všemohoucí Bůh se dívá s velikou láskou. Bůh vždyce prohlásil o Ježíši Kristu, ty jsi můj syn, v tobě se mi zalíbilo. Máme-li my Krista v srdci, jestliže my ho přijímáme, neseme, chceme žít jako on, jsme právě v Kristu a být v Kristu znamená, Bůh se na tebe dívá se zalíbení. A pak ještě jedna rovina toho tajemství vnímání boží tváře, vystihuje jeden příběh, který se vypráví o americkém evangelistu Billy Grahamovi, který navštívil matku Terezu v Kalkatě. A vypráví, když nás představili, zrovna sloužila umírajícímu a držela ho v náručí. Počkal se, dokud mu nepomohla, přijmout smrt. Když zemřel, potichu se pomodlila, jemně ho uložila zpět na jeho lůžko a obrátila se, aby mě přivítala. A pak v rozhovoru, který měli spolu ten den, vysvětlila matka Tereza své poslání velice prostě. Ona se dívá za fyzické rysy každého muže, ženy a dítěte a vidí, jak se na ní zkrzeně dívá Kristová tvář. V každém hladovějícím dítěti, které nakrmí, vidí Krista. Za každou nemocnou a vyděšenou ženou, o kterou pečuje, vidí Krista. Každý opuštěný a umírající člověk, kterého objímá a kolébá ve svém náručí, je Ježíš. A když komukoli slouží, slouží svému spasiteli a pánu. Ona se dívá i na ty bezmocné a chce v nich vidět Krista. A protože ho tam někde vidí a slouží, její život je podoben Kristu a ona se stává tou, která sama odráží boží slávu. Matka Teresa je jednou z těch, o kterých se mluví jako o světitcích. Ty, které svítí na odhalené tváři takové ženy se zračí slavná zářpáně. Tak bratři a sestry, každou neděli tohle přijímáme výzvu. K tomu hledejte mou tvář, přiblížte se pánu bohu. Pán Bůh k tobě svou tvář obrací, pán Bůh touží potom, abychom s ním to důvěrné obecenství měli a tehdy z nás má radost. Budeme-li na to myslet, tak i naše tvář bude tohle zrcadlit do našeho světa. Na odhalené tváři nás všech se má zračit slavná zářpáně. Mysleme na to, že my můžeme lidem ukazovat svého Boha právě na tváři, ať na to peklo zírá se strachem. Modleme se. Boženáš a pane, děkujeme ti za to, že i my, lidé vědomí si všelijakých svých selhání a chyb, jsme v Ježíši Kristu zahlédli to tajemství zjevení tvé lásky k nám. Děkujeme ti, že si nám v Ježíši Kristu otevřel cestu, jak se k tobě přiblížit. Že se nemusíme cítit ztracení, že se nemusíme cítit zahnaní od tvé tváře pro náš hřích. Děkujeme ti, že si nás přijal do společenství a že v Ježíši Kristu smíme být tvými syny a dcerami. Pomáhej nám. Víš, na té cestě tímto světem, i když někdy klesáme znovu a znovu v Kristu najít odpuštění, znovu vidět tvoji jasnou tvář, znovu se ti přiblížit. A v této radostné důvěře nám dej kráčet tímto světem a svítit. Vždyť jsi nás povolal, abychom byli světlem světu. Do lidských trátení a bolestí dej i nám vnášet tuto naději, že máš k nám obrácenu tvář plnou vlídnosti otcovského přijetí. Pane, prosíme o to v krze Ježíše Krista. Amen. Budeme dále zpívat písničku 407, a té v té písničce je právě ta touhá, hluboko jedná sebeznáctvů, zpatřit tvář. Je to možná trochu novější písnička, ale moc pěkná, zkusme ji společně zpívat. Písení 407.