17. 3. 2024 - M. Chalupski - Jan 12,20-33 (postní)

The reading is from the Gospel of John, chapter 12, verses 20-33. Jesus talks about the hour of his glorification and the importance of self-sacrifice. He uses the analogy of a grain of wheat that must die in order to bear much fruit. Jesus emphasizes the need to let go of worldly attachments and follow him. He prays to God to be saved from his impending death, but ultimately surrenders to God's will. The crowd is divided in their response to Jesus, some believing that an angel spoke to him. Jesus explains that his purpose is not for himself, but for the people. The passage reflects on the meaning of fasting during Lent and the example of Jesus' self-sacrifice. It encourages selflessness and serving others, just as Jesus gave himself for humanity. It also highlights the paradox that through loss and death, there is gain and new life. The reading concludes by discussing the importance of shedding our protective barriers and opening ourselves to God's Čtení je zapsáno v Janově Evangeliu ve 12. kapitole od verše 20. Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli řekové. Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Bethsaidy v Galileji, a prosili ho. – Pane, rádi bychom viděli Ježíše. Filip šel a řekl to Ondřejovi. Ondřej a Filip došli říci Ježíšovi. Ježíš jim odpověděl. – Přišla hodina, aby byl oslaven syn člověka. Ámen, ámen pravým vám. Jestliže předničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemřeli však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej. Kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mě chce sloužit, ať mě následuje. A kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mě slouží, dojde cti od otce. Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci – Otče, zachraň mě od této hodiny. Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav svej jméno. Z nebe zazněl hlas – Oslavil jsem, a ještě oslavím. Zástup, který tam stál a slyšel to, říkal, že je zavřmělo. Jiní tvrdili – Anděl k němu promluvil. Ježíš na to řekl – Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní je souč nad tímto světem. Nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. To řekl, aby nadnačil, jakou smrtí má zemřít. To jsou slova Evangelia. Oseďte se. Jak už jsem říkal, máme pátou postní neděli. Postní doba postupuje. Velikonoce se blíží. Už jste se začali postět. Nebojte se, nebudu zjišťovat, jak jste na tom. Ale nevím, jakou podobu pustu, taky pokud nějakou pravdu. Těch možností je hodně. Můžeme se postít od jídla, od internetu, od alkoholu, nebo od dalších věcí. Ale jaká podoba pustu by mohla být ta nejdůkladnější, nejhlubší? Čoho by se mohl člověk zdát, aby se postil skutečně absolutně? Myslím, že dobrou odpověď na tyto otázky nám poskytuje právě Ježíšův příběh. A teď nemluvím o jeho 40-denním pustu na poušti. Nečkolivž to musela být docela tvrdá škola. Odpověď na jeho 40-denním pustu na poušti. Odpověď najdeme v dnešním Evangeliu. Ježíšův absolutní způsob pustu spočíval v tom, že sám sebe vydal za nás. Sám sebe zmařil. Zřekl se vlastního života ve prospěch druhých. Podle vzoru opilného zrna, o kterém mluví. Nikoli však proto, že by svým životem pohrdal. Že by nasmlčil s naprosto klidnou myslí. To by vlastně nebyla žádná oběť. Na utrpení se netěšil, přes toho podstoupil. Obraz opilného zrna, o kterém Ježíš mluví, dobře vystihuje princip sebeobětování. Zrno je ukryto do země, aby tam na vlastní úkor dalo povstát nové a ještě větší úrodě. Z jednoho zrnka zejde mnohonásobný život. Tohle přirovnání popisuje především princip boží lásky k nám, jak se zjevěla v Ježíšově příběhu. On zemřel, aby z jeho smrti mohli mít úžitek množí lidé. Vzal na sebe dobrovolně tento úděl, dal se svého života ve prospěch mnohá jiných. A jeho čin se uchytil, vyrostlo z něj mnoho dobrého a působí až dodnes. Nezemřel tedy nadarmo. Dokazuje to i každý z nás, kdo je dnes tady, protože jsme nějakým způsobem silovém poli jeho sebevydání. Ježíšův příklad je pro nás velkou výzvou už po dvě tisíci letí. Máme ho následovat, ale to neznamená, že musíme dělat všechno přesně tak, jak ho dělal on. Není asi okolem pro každého z nás, aby položil za někoho život. Minimálně ho nemusíme pokládat za spásu světa. To už jeden udělal. Ale když se vrátíme k oblnému zrnu, vidíme, že užitek přináší ten, kdo dá sebe samého k dispozici. Kdo dokáže odumřít sobě samému, svému soběctví a zahleděnosti do sebe. Nebo alespoň ten, kdo se o to snaží. Máme sami sebe otevírat druhým, abychom sami sebe nepovažovali za ty jediné na světě, kdo mají nějakou hodnotu. Abychom se nedávali ovládat sebestředností a egoismem, ale umělý přát dobro těm, kdo jsou kolem nás. Což je pro mnohé lidi asi daleko větší výkon, než nějakou dobu nejíst, aby se pak mohli poplácat po ramenou věcí, že jsou to pašáci. Oblné zrno nám ukazuje na paradox, který přináší křesťanská zvěst a ježíšův zvěst. Oblné zrno nám ukazuje na paradox, který přináší křesťanská zvěst a ježíšův zvěst. Stráta přináší zisk, smrt dává vzejít životu. Ten, kdo dbá jen sám na sebe a snaží se všechno dělat jen pro sebe, ten nakonec všechno prohraje a o všechno přijde. Kdo však dokáže třemáhat sebe lásku, ten dostává a plodí hojnější život. Jeho dobrota se mu mnohonástopně vrací ve vděčnosti a příznitěch, kterým pomáhá. Ten, kdo s láskou šíří semínka Evangelia, přispívá k tomu, aby lidé mohli vstoupit do nové kvality života, do božího věčného života. A přestože si musíme přiznat, že svět není spravedlivý a za dobro se dokáže odvděčit i zlem, přesto má takový životní styl zaměřený na druhé hodnotu a smysl v božích očích. A to je to nejdůležitější. V uplynulých týdnech jsme tady na biblických hodinách probírali některá ježišová podobenství. Ta, jak asi víte, čerpají náměty i ze zemědělského prostředí. I dostalo se nám jednou ve zájemném rozhovoru poučení o tom, z čeho se skládá obilné zrno. Ještě jsem se na to díval na internet, tak věřte, pokud to nevíte, že takové zrno obilka se skládá ze tří hlavních částí. Z obalových vrstev, bílku a zaharotku. Obaly slouží k tomu, aby zrno chránili a dokonce obsahují některé rozpěšné vládky. Jsou tedy užitečné, mají svůj dobrý smysl. Ale kdyby byly příliš odolné, příliš tvrdé, nedovolily by zrnu vyklíčit. Všechno by zůstalo uvnitř a bylo by to vlastně k ničemu. Žádná úroda by se nekonala. Podobně jimi máme na sobě jakési pomyslné slupky, pomyslné obaly, které nás chrání a dodávají nám jakousi odolnost. Někdo jich má více, někdo méně. Jsou tedy užitečné, žádoucí, abychom se nenechali semlít každou maličkostí, abychom dokázali odolat tomu, co na nás doléha. Jsou takový, kteří dokáží odložit všechny slupky, které chrání a zcela se vydat druhým. Třeba v dřívějších dobách to byly ti, kdo při morodových epidemích ošetřovali nemocné i za cenu toho, že se sami nakazí a podlehnouté zákařné nemoci. Ale jsou i takový, kteří se do svých ochraných vrstev s oblibou zachumlají a nechce se jim je odložit. Pokud však zůstaneme v takovém zajetí obalů, pak nemůžeme přinášet žádnou úrodu. Budeme zcela odděleni od okolí, zaměřeněn sami na sebe a proto musí takový ochraný krunýř egoismu prasknout, aby obsah nepřišel na zmar, aby přinesl bohatý výnos. Ježíště chobalů asi moc neměl, protože byl otevřený a vydal se až do krajnosti. A hospodin se v tomto nadruhé zaměřeném životě oslavil. A oslavil se i v Ježíšově kříži. Oslavil se, oslavil i samotného Ježíše. Jeho smrt se navzoru lidskému zdání paradoxně nestává pokořením a strskotáním, ale začátkem nového života a znamením vítězství. Skrze smrt tedy vede cesta k hojnějšímu a lepšímu životu. Buží sláva se projevuje jinak, než bychom čekali. Platí tady jiná kritéria, než běžně máme za to. V čem hledáme svoji slávu my? A nakolik jsme obaleni ve žiliákých slubkách, které nás drží uvnitř a nedovolí nám se otevřít. Možná si na sobě nějakou tu vrstvu držíme také jako ochraný prostředek proti božím nárokům. Ze strachu, že když ho budeme naplno poslouchat, pak se nám to nemusí vyplatit. Možná máme strach, že zaplatíme příliš vysokou cenu a že to nebude zrovna pohodlné. Pak je načát se uplatnit ještě jeden způsob půstu. Ten má podobu přemáhání strachu. Otevření se Bohu s důvěrou, že se o nás postará, ačkoliv jeho způsob péče nemusí to rovna odpovídat našim představám. Amen.