5

This is a conversation about motivation and dopamine. The speakers discuss how dopamine is released in the brain when we achieve goals or do activities that bring us pleasure. They talk about how modern technology, like phones and video games, can release dopamine and lead to addiction. They also mention the importance of sleep, physical activity, healthy diet, and stress management for maintaining motivation. The conversation ends with a discussion about finding activities that bring joy and reducing the reliance on dopamine-inducing stimuli. Tak počítadlo počítá, sčítá, odčítá, cohož ščot, funguje? Cože? Co to je? Co jste použil za slovo? Tak ščot, tohle je nějaký jeden středověký, starověký počítač, já nevím. Nenot? Šnot? Šnit? Šnit? To vím, co je šnit. Jo? No, ty jsi šnita, víš? No, teď ne, samozřejmě, ponatáčím. No jasně, jasně, všichni počestnosti. Jsme dva kluci z generace Z. A vítáme vás u pozleku našeho podcastu Je to v hlavě. Tak, přátelé kamarádi, my vás vítáme. Přátelé kamarádi. Pátýho dílu. No, pátý díl, to je polokulatej. Co je dnešním tématem, Pepo? Tak dnešním tématem bude motivace. A motivace nejen z pohledu, jako, dokoupání se k nějakýmu podnikání, ale samozřejmě. Dokoupání? Dokopání. Dokopání, jasně. Dneska nějak nedoslíháš, takzvaně. Sorry, sorry, omlouvám se. Dobře, tak pro tentokrát to necháme být. Děkuji ti. Tak nejen z pohledu dokopání, dokopání se do nějakýho biznisu, ale celkově. K přemluvení sama sebe, udělat cokoliv. Chodit prostě někam, udělat se sebou něco. Přesně tak, hele, já se zeptám na úvod, co tebe motivovalo dneska ráno vstát z postele. Pověř mi to. Budích a přítelky mě. Super, super, to jsem už já slyšel přesně tohle, no. Ne, dělám si srandu, samozřejmě jsem se těšil na natáčení podcastu. To byla moje největší motivace. Já to taky mám tak, že vlastně vždycky vstanu, a teď ráno se proberu s tím, co je za den. A já řeknu si, tyjo, co ten den mám v plánu, a na co se v tom dní těším. Víš, protože, asi bychom úplně na úvod měli říct, že vlastně náš život, naší motivaci, řidí hormon, tak je to neurotransmiter, kterýmu se říká dopamin. To je vlastně látka, která vzniká v našem mozku, a způsobuje příjemný pocit právě, když my splníme nějaký cíl, nějaký úkol. Vlastně je naprogramován, naše hlava, nebo příroda to zařídila tak, naprogramovala naší hlavu, aby jsme ho nějakým způsobem přežili. Aby když máme žízeň, aby jsme šli a napili se. Aby když máme hlad, představte si, máte obrovský hlad, něco si dáte, najdete se, tak máte ten příjemný pocit. Přijde taková úplně úleva. A takhle nás ta příroda se snaží udržet při životě. Věřte si, že kdyby nejen my jako lidi, ale všichni živočichové, kdyby jsme neměli příjemný pocit při rozmnožování, tak se nemnožíme a prostě vymřeme. Takže i tohle je zapříčeněný tím dopaminem, který ovládá celý náš život. Teď už to nebude family friendly, kámo. Teď už to zabil. Dobře, takže dopamin je důležitá záležitost. No a jak teda ale zařídíme, že dopamin bude vždycky, budeme ho mít vždycky do sladek? No to je právě problém v dnešní době, že dneska se ten dopamin doplňuje hodně tím, že lidi třeba hodně jsou na telefonu, sledou Netflix, televizi, nebo si jdou zakouřit, užívají alkohol a tímhle tím si doplňují ten dopamin. To je to, co jim dodává ten dobrý pocit a zapomínají na věci, které by třeba mohly dělat pro sebe, které taky ten dopamin uvolňují, sice ne v takové množství, jako tady ty věci. A pak právě zapomínají na věci, jako je třeba nějaké cvičení anebo dělaní nějakých jiných aktivit. Vemte si, dřív většina kluků sportovaly. Dělali nějaký sport. Dneska je to tak, že ten telefon je silnější v tom vyplavení toho dopaminu nebo ty počítačové hry, takže proto dneska ubývá těch sportovců, ale i třeba, co se týče hudbních nástrojů, vlastně čohokoliv nějakých zájmových aktivit, protože dneska je tady ten telefon a ten je nějakým způsobem, nebo nejen ten telefon, ale ta moderní technika, která nějakým způsobem je silnější v tom, co se týče toho dopaminu a tam vyhrává. Vyhrává, ale je to na nás. Jo, tak určitě. Mimo jiný, teda zmíním, že je důležitý dostatek spánku, jak se změnila pravidelná fyzická aktivita, potom zdravá strava, stres management, zvládání stresu, to určitě hodně ovlivně, protože když teda budu vyloženě vystreslej, jako extrémně, tak asi moc radosti s tobou být nebudu. A dál učení se novým věcem. To je taky důležitá věc. Co jsi se naučil teď? Jako posledního, nejnovějšího. Informace o dopaminu. No a hned máš z toho člověk samozřejmě radost, když se ten mozek naučí něco novýho, tak vás za to odmění dopaminem a vy si na základě toho spojíte tuhle naučenou informaci s příjemným pocitem a proto vám to ulpí v paměti. Takhle to funguje. Přednatelně nijak jinak. Ale teda se není mně přijde, že ten dopamin funguje na bázi jako kdyby drogy. Ono zajet droga. Takovým neustálým zajetí, tolerance zvýšený. A teď ten dopamin potřebuje tělo jako víc a víc a zároveň ti dodává míň a míň dobrýho pocitu. Připomíná mě to hodně jako drogy. Tak vem si, že většina drog vlastně není tak ani, že my jsme závislí na té droze, ale spíš na tom pocitu, který je právě způsobený tím dopaminem. My užijeme nějakou látku a právě po požití té látky se vyplaví ten dopamin a ten nám způsobí ten příjemný pocit, na kterým my vlastně ve finále jsme závislí. To, že my si něco dopřejeme, nám se vyplaví ten dopamin a proto se my na těch věcech stáváme závislí. A vemte si, zase to souvisí s tím, jak to příroda zařídila. Nikdo se nestane závislej tamhle na jabkách nebo na hlávkovým salátu, na hlávkovým zelí, ale stane se závislej na těch tučných věcech, na těch sladkých a tučných, které nám pomáhají k tomu, aby jsme přežili třeba zimu a cukry zase energie. Takže proto nám víc kutnají tyhle věci, aby nás ta hlava víc motivovala to jíst a pak se na tom člověk stane závislej, když to nemá pod kontrolou. Kamaráde, chtěl jsem s toho ještě probrat. Dostala se ke mně otázka, která teda je docela dost záludná, je docela dost těžká zodpovědět. Co mám dělat? Když nechce nic dělat, ale vím, že bych měl a vím, že bych si chtěl najít věc, která by mě bavila, kterou bych chtěl dělat, ale nevím jaká věc a nemůžu se dokopat k tomu vůbec nějakou takovou věc najít. Tak co mám dělat? No, kdo hledá, ten najde. Jo? Já si myslím, že tady je hodně potřeba snížit hladinu toho dopaminu. Omezit věci, při kterých se ten dopamin hodně vyplavuje, ať už je to právě ta televize, telefon, počítač, sladký tuční věci, a pak když člověk nemá v tom životě tolik té radosti, tak nějaká ta dopaminová, tedy rezerva se nějakým způsobem dobije a ten člověk už to vyplavování toho dopaminu snaží se hrát v jiných věcech a v tu chvíli může najít něco, co ho baví. Jo, ale když člověk bude od rána do večera ležet jenom s telefonem, žrát prostě a pít nezdravý věci, kouřit, tak ten dopamin se ti uvolněje při takovýchhle aktivitách a už tě to nemotivuje jít dělat nic jinýho. Tady jenom poznamenám, že by nemělo být tolik radostit, a není to myšlený tak, že člověk má žít na jednou jak vězeňca z kabanu, ale spíš si nedopřávat od rána do večera, protože taky to o tom není. Taky je potřeba někdy trošku na sobě zamáknout a pro ten dopamin tam taky není vždycky prostor. Když něco děláme, třeba cvičíme, nebo hrám na nějaký uhrevný nástroj tak předtím, než to jdeme dělat, tak by tam nemělo být slove co musím, ale chci. Já prostě dneska chci jít plavat. Já dneska půjdu plavat, protože plávání mám rád. A prostě je to další věc, která mě třeba dělá radost a vyplavuje mi ten dopamin. Přijdu, jsem taky příjemně unavený, vím, že jsem pro svoje tělo něco udělal pro sebe a mám z toho radost. Proto trošku nějakým způsobem lidi už nemají radost z takových obyčejných věcí, jako by měli dřív. Vemte si, my kdybychom zase vrátili do nějakého středověku a tak ty lidi ty lidi vlastně měli radost z úplně jiných věcí, než my máme dneska. Oni šli, prostě říkali si, ty jo, strom, koukej, ten je krásnej. Jdeme, hmm, strom. Protože to pro nás není zajímavý. My kdybychom zase naopak dali ten telefon s tým TikTokem tomu středověkýmu člověkovi, tak ten bys to měl, vole, úplně nějaký jako mozkový orgazmus, protože ten by vůbec nechápal, co se děje, protože to by byl takový nával toho dopaminu. Vemte si, my dneska žijeme v době, kdy těch dopaminových podnětů, co se týče skrz ten telefon je víc a víc. Víc a víc. Prostě my jsme už závislí na těch podnětech. Nás nebaví. Vemte si. Na tom stojí vlastně každá reklama, že jo. Ty se zahraješ třeba hru, která už sama o sobě je zdrojem nějakého vytváření dopaminu. A do toho se ti tam zapne prostě hra, která hraje všema barvama. Ještě pokud je to taková ta interaktivka, tak prostě si dokonce tam můžeš zahrát, prostě zahýbat si tam na těch pětteřin prostě nějakým panáčkem, aby jsi teda jako zkusil jinou hru ještě a šel jsi ji hnedka stáhnout, aby jsi zase doplňoval dopamin. Jo a prostě všechno to stojí na dopaminu dneska a všechno tě to vlastně tak jako ti podbízí tady z tu progu teda, když už to tak řekneme. A hraje si to vlastně s našima hlavou hrozně. Vím si jak třeba před 50 lety vypadaly filmy a jak vypadají dneska. Dneska, když tam není v tom filmu jedna akční scéna za druhou, tak lidi to prostě, hlavně ty mladší, to nebaví. Protože zase ta akční scéna je tam hodně zajímavých podmětů a těch obrazových nebo hlasových a pokud tam nejsou, tak ty lidi to fakt nebaví. Mně přijde, že my se snažíme hodně věcí zpříjemněvat. Vím si, třeba já doma dostanu povolávací rozkaz támhle k vysavači nebo mám jít umýt koupanu nebo něco a první než vůbec začnu přemejšlet, kde ten lux je, tak jdu, vezmu si sluchátka a přemejšlím, který ten podcast nebo který ty písničky si pustím. Protože to samotná činnost mě nebaví. Vidíš? A tak si to chci nějakým způsobem zpříjemnit, jo? Teď už třeba tolik ne, ale když jsem sledoval videa u nějakého jídla, jo? Šel jsem jíst a pustil jsem si k tomu videa, protože ta samotná činnost mě nebavila. Já nevím, máš to podobně? No, jako mám to podobně, protože si myslím, že spousta z nás je zvyklá na to vrstvit si tam další a další vrstvičky těch zpříjemňovačů. A potom vlastně se zase přesytíme tím dopaminem a zase se nám jako ve finále do ničeho, ale jako nechce, jo? Protože ta tolerance dopaminu potom je zase zvýšená. Tak nemáme pak chuť dělat vůbec... A ten účinek to nemá. Přesně tak, přesně tak. Takže vlastně ani nemáme radost z toho, co nám dřív radost dělalo. A zase prostě všechno načení uvadá, no, jako končíme s věcmi, které nás dřív bavily, které nás nějak naplňovaly a jdeme od toho a příjemně hošem neděláme vůbec nic, takže děkuju. Ale vem si, já jsem teď v létě byl týden na horách. Šel jsem jenom s kamarádem, s batohem, se spacákem a ten týden jsem telefon používal maximálně, že jsem občas zavolal domů, něco jsem vyfotil nebo mapy. A musím říct, že ten týden, kdy člověk se tady od toho všeho úplně odpočinul, já jsem si cítil skoro jak vyměněny, víš? Já jsem si všechny ostatní věci mnohem víc užíval, jídlo mi víc chutnalo. O, možná taky trošku kvůli tomu, že nám něco sežrala mervit, ale jsme toho neměli a byli jsme fakt jako unavení. A zase naráží mi na ten dopamin. Člověk je unavenej, když dlouho nejí, je unavenej, tak mu zase jídlo víc chutná, protože ta hlava, nebo ta příroda to zřídila tak, aby jsme chtěli jíst, když jsme měli velký výdej energie, aby jsme zase tu energii nějakým způsobem doplnili. Celý náš život ovládá tady ten dopamin. To je strašně zajímavé, určitě nám dejte taky vědět do komentářů svoje názory. Když se teda vrátím k tomu zmiňovanému příkladu, jakou teda finální radu bys dělal takovému člověku? Tak říkám, za prvý snížit ty velký dopaminový, jak to říct, velký dopaminový přísuny, omezit třeba ten telefon, nezdravý jídlo a hledat. Já si myslím, že fakt to pak přijde samo, že člověk se cítí líp, protože pak ve chvíli, kdy to nemá třeba v ruce, tak je úplně dopaminově utlumený. Já to třeba znám, když jsem byl nemocnej člověk si říká, jo super, můžu zlažet se jít na posteli, hrát něco na počítači, ale prostě po těch dvou, třech dnech tě to nebaví. Tebe nebaví vůbec nic a ve chvíli, když si od toho chvilku odpočneš, tak zase tě všechno, víš to je tak, asi to známe všichni, že přijde moment, kdy tě vůbec nic nebaví, ale vůbec, prostě nechceš dělat vůbec nic. Určitě. Takže tady ty dopaminový, já nevím jak to říct, dryáky trošku utlumit a zkusit hledat. A já si myslím, že pak se to ukáže samo. Jo. Víš? Můj názor na tohle je určitě prostě někde začít. S něčím začít. Zkusit. Zkusit. Opravdu. Jako určitě je nejhorší, co jako takový člověk může udělat. Jako nechat plynout ten čas, ani nedělat nic. Hm. Asi no. Protože jednoho dne jako se klidně může stát, že už třeba tu věc, kterou jsem tady říkal, že budu dělat, že jednou, jednou to prostě nechám. Jednou. Až, až jindy. Hm. Tak na jednou ji třeba jako už nebudu moc dělat. Přesně tak. Říkám, my zase furt mluvíme k mladým lidem a já chci třeba hodně cestovat. Mám rád hory, rád chodím po horách a jdu tam teď, protože jsem mladej. Já jako v 50, v 60 tam nechci jako někde lejt, nebo třeba jo. Ale už to, vím, že už to k tomu nebude, tak proto si to chci užít teď, dokud jsem mladej. Sportuji teď, prostě to taky jako nebudu hrát fotbal, až to bude v 60, že jo. Tak jako bylo by to krásný, ale spolíhat se na to člověk nemůže, že jo. Nemůžeš si už teďka říct, že až mi bude prostě 50, tak... Ale teď mi spíš Pepo řekni, co dělat, když člověk nemá motivaci, ale vůbec k ničemu. Nemá motivaci ani vylíst z té postele ráno, kdy se mu zhroutí svět, něco se stane, a nemá motivaci vůbec k ničemu. Tak co v takovým případě? Já myslím, že tohle zná asi úplně každej. Jasně. Teď si skoro popsal věc, která se jmenuje anomie. Pěkně obohatil zase. Jo, obohatil a doufám, že obohatím někoho dalšího. Ale anomie je vlastně sociologický pojem, ve kterém se vám vlastně zhroutí váš svět. V podstatě stane se ve vašem životě taková změna, že najednou váš hlavní motivátor, váš hlavní cíl, přestane mít veškerý význam. Jako tohle, co říkáš, tak já to znám. Když se se mnou rozešla holka, moje první, tak to byl vlastně můj největší přísun toho dopaminu. Teď člověk vlastně stane a neví, co v tom životě dělat dál. Jo, protože to, co nás hlavně hnalo kupředu, to, co nám dodával největší přísun toho dopaminu, tak je najednou pryč. A teď člověk nemá nic. Ale to, jako by já nevím, víš, protože samozřejmě ten smutek je, ale i v tu chvíli zase jde dělat něco. Já jsem třeba psal písničky, to mi hodně pomáhalo, kdy, já už jsem to tady asi v nějakým předchozím díle i říkal, kdy to mi třeba zase dodával ten dopamin, že vlastně já z toho smutku, tak jsem mohl vydohrít něco, co mi vlastně dělalo radost. Jo, nebo jsem chudil běhat. Víš? Jasně, takováhle nějaká činnost je dobrá. Je to těžký, ale je potřeba si najít něco jiného. To je pravda. Já v takovéhle chvíli se vždycky rád říkám, že je fajn obrátit takový ten zlozvyk člověka, víš, když máš tendenci se přirovnávat k ostatním. Víš, že ale já se mám takhle, ale on se má líp. A proč já se nemám líp než on? Takže já jsem horší než on. To je takový to, co si člověk třeba ten jeho podvědomý hlas prostě říká a najednou z toho máte prostě špatný pacity. Tak proč to vlastně, tohle neudělat, jako v tom druhém případě. Možná mi ještě napadá, když se člověk dostane do takovýho stavu, tak udělat něco šílenýho. Věřte si, třeba se člověk chystá na nějakou velkou životní změnu, nějakou obrovský šílenou, třeba nějakou, pout nějakou obrovskou cestu, něco, tak tohle si myslím, že může být super, jako chvíle, kdy udělat prostě nějakou nějakou obrovskou věc. Příklad může to být nějaký podnik, může to být nějaká pout, nějaká cesta, nebo, já nevím, přestěhovat se, změnit práci, cokoliv, aby tam člověk zase našel jiný podnik, ty jiné přísuny toho dopamina. Jasně. Já bych to dopověděl, tak... Jsem mě skutul do řeči, prosím. Pardon. V pohodě. Tak vy to vlastně můžete si otočit dnesky. Vy se vlastně můžete přirovnat v momentě, kdy vy jste nejvíc na dně. Tak se můžete přirovnat k tomu, že... Ale já vím, že ten druhej byl taky takhle na dně, taky třeba ho opustila holka, taky na tom bylo špatně, ale on to zvládnul. Tak proč bych to nezvládnul já? Jo? Proč prostě ta hlava potom nefunguje takhle, když má v jiných případech tendenci se tolik porovnávat s lidma? Znamená se mi, kdybychom měli v tom životě jenom dobrý dny, tak vlastně by pro nás ani dobrý nebyly, takže by jsme se to neuvědomovali. I musíme prožít chvíle, zaprý, kdy se nudíme, ale i ty celkově špatní chvíle, aby jsme si pak dokázali víc užít ty dobrý momenty. Jo. Tak já si myslím, že jsme vyčerpali jak sebe, tak celý tohle téma. Přečerpali. Přečerpali dokonce možná. Tak my jsme rádi, že jste doposlouchali tenhle podcast. Byli bychom rádi, kdybyste nám dali do komentářů vědět, jestli jste se v tom případě našli. Co si o tom myslíte? Jestli třeba máte podobné zkušenosti a jak vy jste to třeba řešili, zajímá nás to, protože říkám, tohle jsou jenom naše názory, my jsme tady dva, ale náš podcast, věřím, že běží v uších deseti lidí, desítek lidí pro zatím. Jo. Takže nás zajímá, jak vy jste na tom, když jste vytvořili takovéhle momenty. Jestli jste toto měli stejně, jak jste to řešili a případně si třeba dát i nějaké rady mezi sebou v komentářích. Jo, každou světnou vazbu hltáme všema růžkama. Tak jo, ještě jednou díky a zase za týden. Čus. Čus. www.hradeckesluzby.cz