034 Manželství - Řekni mi miluji tě

If you want a loving, thriving, and sustainable relationship, you have to give it your all. There are no shortcuts if things don't go well or if it's not like in a romantic movie. Happy couples don't have anyone else to blame when things go wrong. Committing to marriage means accepting your partner as they are, flaws and all. It means never threatening to leave, even if you might want to. Many couples struggle to say "I love you" because they have been conditioned to believe that love is shown through actions, not words. However, words have power, and saying "I love you" can have a profound impact on your relationship. Linguistic beings, like us, need language to express and understand love. It's not enough to feel it, we need to say it. Using the words "I love you" can heal and strengthen your relationship. It's important to create a safe space where mistakes are allowed and to understand that love is separate from actions. Chcete mít láskyplný, prosperující a dlouhou době udržitelný vstat, tak do toho musíte dát vše. Neexistují žádná zadní vrátka pro případ, že by se něco nedařilo, nebo to nebylo stejné jako v romantickém filmu. Není pochyb o tom, že zavázat se jen jedné osobě může být těsivá vylítka. Šťastné páry nemají nikoho jiného, za kým si chodí postižovat, když se něco nedaří. Zvolit si závazek k manželství znamená přijímání svojeho partnera přesně takového, jaký je, i přejest jeho nedostatky. Znamená to nikdy nevyhrožovat odchodem, i když nikdy možná budete chtít. Pokud má žena trpí bolestny, můj směch se zastaví, abych jí mohl poslouchat. Tento podcast není o tom, jak se stát dobrým manželem nebo manželkou, ale jak být mužem či ženou, když dokáží rozvíjet, obnovovat a održovat lásku, radost a mír v jejich magickém spojení. Vítejte v podcastu o manželství. Jmenuji se Miroslav Sázoský a vedle mě sedí má krásná žena Eva. Miluji tě. Slova, která mnoho lidí nedokáže svít svým partnerům. Miluji tě. Takové dvě krásné slova, ale často jsme tak zablokovaní, aby jsme dokázali vyslovit a říct svému partnerovi do očí. Věřili byste tomu, že většina vrcholových manžérů a manžerek, s kterými se měl možnost se vlastně potkat a koučovat je, nedokáží svým dětem a co hůř ještě svým ženám, manželům, do očí s otevřeným srdcem říct miluji tě. Ale doslova nedokáží. Nedokáží, ano. Oni se dokonce dělají takovou jako fintu, že už to řekli párkrát. Abyla tmá a ještě toho člověka objímali a řekli mu to jako za hlavu. Já se s tím často setkávám ve své koučovací praxi. Je to skutečně blok, který mnoho z nás máme. Máme různé přesvědčení, které nás v tom drží. Například jsou to vzácná slova, s kterýma se musí šetřit. Nebo třeba, to se jen tak neříká, protože třeba by si byl se mnou moc jistý, nebo jistá. To je paradox. Mít manželku, který neříkám schválně, že ji miluji, aby si se mnou nebyla moc jistá. To nedává smysl. To jsou tady takové ty přesvědčení v nás, jsou paradoxy. Když se nepojmujeme a neobjevíme, tak to ani nevíme, v čem jsme uvízli. A i když se s tím musí šetřit. Šetřit na co? Na kdy? Co to znamená? Na to, až bude ti odejít. No. Jenom, že jedna žena řekla, kdybych řekla svému partnerovi, že ho miluji, on by si myslel, že jsem se snad zbláznila. A když se zeptám lidí, který vlastně jako přiznají, mají tu odvahu být zranitelný přede mnou, nebo i před ostatními, a přiznat, že nedokáží říct druhýmu partnerovi, že ho miluji, tak zjistíme, vždy zjistíme, fakt téměř vždy, že jim to nikdy rodiče neříkali, že si nedokáží vzpomenout a nikdy naposledy jí maminka nebo tatínek řek, miluji tě. Já myslím, že je to takový standard hodně i v Čechách, že to jsou jakoby zakázaný slova, které se neříkají. Protože přece láska se dokazuje činy. To tady je takový hodně standard, hodně se s tím setkávám, že láska za činy. Tyto přece činy dokazujou, že tě mám ráda nebo rád. A takže vnímám, že dvě slova miluji tě jsou tak mocná, tak lidi jim dávají takový velkej význam, co se za tím ukrývá. Takže my s Mírou si to říkáme několikrát za den a do tomu dodáváme ještě miluji tě a záleží mi na tobě. A díváme se u toho právě hluboce do očí, napojení srdíčka a to stejný děláme i s dětmi. S těmi dětmi je to důležité každý den dětem říct, že milujete a záleží vám na nich. Já mám pro vás jeden příběh, který jsem četl v knize od Merci Schimhoffové, Tajemství lásky, jinak si ji zakoupit, ona napsala i Tajemství štěstí. Když se jeden můj klient četl ta knížku, tak řekl, že ji zal to za jeden víkend a to nikdy skoro nepřečet celou knížku dokonce. Ale v knize Tajemství štěstí Merci Schimhoffové Tajemství lásky popisuje jeden příběh, který vypráví téměř vždy na každý přednášce svět. Já vám ho chci sdílet, protože ten vám odhalí, jak je důležité říkat druhým lidem milujitě. Ozáž těm, na který vám skutečně záleží a který ve vašem životě něco znamenají. Je to příběh chlapečka malýho a tatínka, kdy táta byl úspěšný podnikatel, furt někde lítal a všechno možný. A po oslování kurzu se stou Merci, tak přišel domů a svému synovi řekl, že je na něj přísnej, že je na něj tvrdej, že často chodí pozdě domů, že ho furt jenom jako hodnotí a všechno možný. A že vlastně pod textu toho všeho, co dělá, je to, jak ho moc miluje. A ten chlapeček stále odešel od toho táty do svýho pokoje. Vrátil se a to je. To se odklidlo krásně. A vrátil se a přinesl pistoli. Řekl svýmu otci, že se chtěl zastřelit, protože si myslel, že ho nemá rád. A to je vlastně, když si myslíme, že ta kritika, to, že on je na děti tvrdý nebo na partnery tvrdý, že to je vlastně pro je vlásky, protože vidíme ten jejich potenciál, že můžou být lepší. A vlastně těžko zaměňuje vlastně ta láska za ty činy, za ten výkon. Vy pověděte, že chcem výkon, aby byli výborní potom v životě a v budoucná. Tak musíme přece jen je tvrdý, aby pak byli úspěšní. Ale vlastně potom se setkáme v koučovací praxi často, že se lidi cítí nemilovaní, že nikdo nemá rád. Že nikdy nepocítí se skutečnou bezpodmínečnou láskou, byly podmíněny činy, výkonem, akcí. Že co neudělali, už dělali chybu, tak se lahali a dali najevo, že nikdo nemá rád. Přitom by stačilo říct, miluji tě, jestli to nepovedlo. To nevadí, to se zlepšíš. To se povede příště. Ako já, že my si myslíme, průžijeme v nějaké iluzii, když tohle projevíme, tak on se nebude snažit nebo bude míně trénovat. To je demotivační. Vůbec si neuvědomujeme, jak tak tvrdosti, naopak demotivační pro většinu lidí. Lidi jdou do rezignace, děti nebo i partneri jdou do rezignace, do rebelování a vlastně se pak motáme v takovémto červeném krouhu nelásky. A já vnímám, že je tak důležité to propojit. Ty činy s tou láskou. Já neříkám, že máme říkat miluji tě, jen tak, kdyby se nechumelilo a pak dělat úplně, neprojevovat tu lásku těma činama. Já vnímám, jak důležité to propojit. Vědomosti, co říkám. Říkat to v tom napojení a taky, ano, potom to důležitýma činama. Že se zajímám od toho druhého, že tu lásku projevuji tím, jak se zajímám, co dělám. Ale důležité je, že já vnímám, že i v tomto propojímu, že vytvářeme ten bezpečný prostor. Vytvářeme bezpečný prostor pro možnost udělat i chybu. Pro možnost někdy ten čin neudělat, ale to neznamená, že se nemáme rádi. A naopak, takže tam vytáříme ten bezpečný prostor k tomu, aby jsme se mohli projevit, aby jsme mohli se lahat, aby jsme mohli udělat chybu bez toho strachu s odsouzení. Bez toho strachu, že oni mě fakt nemají vůbec rádi, protože se mi to znepovedlo. A to dusno, že to dokazuje, když jsou na mě hnusní, tak oni mě fakt nemají rádi. To je jeden z důvodů, proč vlastně našim dětem, kdy se někdy, kdy prostě na ně zakřičíme nebo kdy jim vynadáme za něco, aby si jako uvědomili, že to chování jejich není dobré, tak hned v zápětí necháme tam chvilku toho pocitu, toho prožitku, aby se dostali za hran komfortu, ale v zápětí jim hned řekneme, miluji tě a záleží mi na tobě a já jsem se nezlubil na tebe, ale na tvý chování. Já měl strach, že ublížíš někomu nebo že si ublížíš nebo že si něco stane, tak jsem na tebe zakřičel, ale nemá to nic s tebou společného, tebe miluji a na tobě mi záleží. A věřte mi, že i když to můj syn někdy slyší dvakrát, třikrát za den, pak večer ještě před spadním mu řeknu, že ho miluji a záleží mi na něm, tak druhý den, kdy zakřičím kvůli ničemu, protože je bylo potřeba zakřičet, aby se probral prostě z nějakého zvědostání. Hranice je potřeba nastavit. A hlavně aby byla ta hranice nastavena, tak vlastně on doslova čeká na to, až mu řeknu, že ho miluji a že to nebylo o něm, ale o tom chování. A když to neudělali, když to den před den slyšel třikrát, čtyřikrát, tak on by začal mít pocit, že ho nemá vrát. A dokonce jsme se setkali s tím, že vlastně jsme mu museli vysvětlit, že ve školce to vlastně paní učitelky a ostatní lidé nedělají, protože oni vlastně neříkají jen tak někomu milujiť a záleží mi na sobě. Ale že když se nějakým způsobem chová, tak to není o tom o něm, ale o tom chování, že ten druhý člověk mu nemusí říct, že ho miluje, aby to bylo celý a kompletní. A tohle je velký důležitý krok, protože ty děti se cítí celý, kompletní, jako milovaný, vlastně skutečně milovaný. Zásadní věc, když to nedokážete rodiť, dělat pro svý děti, tak je pravděpodobně demifiz, když to nedokážete dělat ani pro svoji partnerku. A já zjišťuju vlastně v praxi při koučování s klienty jednu důležitou věc. Ty lidé mají stůhlé srdce. Oni vlastně neumí uvolnit srdce, uvolnit tělo, srdce je jenom sval a neumí ho uvolnit. A řeč, kterou používáte, slova, které používáte dokonce v knize Jazyk srdce, The Language of Heart, ten vědec popisuje v tý knížce, jak negativní slova ovlivní krevní tlak a tím vlastně ubližujete svýmu srdci. Jenom ty negativní slova. A pokud vlastně neumíte pracovat se slovy, pokud jenom vytvoříte negativní slova na druhého partnera, můžete být, my jsme v čemu měli období, kdy jsme byli v takovým challenge, že jsme se vyzývali, konfrontovali a to bylo vlastně samý negativní, protože jsme vyjadřovali ten negativní dopad, který to na nás má, jak se nám to nelíbí, jak se cítíme, jaký máme pocity. Protože abyste mohli někomu říct, že ho milujete, tak budete muset naslouchat. Ze srdca. To je velký rozdíl než naslouchat slovům, ale naslouchat ze srdca tomu druhému člověku. Abyste mohli naslouchat ze srdca, tak budete muset nejdřív vlastně porozumět jeho emocím, jeho pocitům. A tohle je něco, my se v čem jsme šli do takového challenge, že jsme se konfrontovali a tohle, protože jsme si navzájem vyjadřovali ty pocity, ty emoce, které máme. Protože jsme se na to, co se nám líbí, co se nám nelíbí, na čem chceme pracovat. A protože často naše chování je neviditelné. My často ani nevidíme, jaké naše chování má dopad na druhy, proto jsme se odviditelnovali. Proto Míra mi řekl, to jsem třeba na mým chování nelíběná na slovach, co říkám. A často to bylo pro mě ten krák udivující. Vau, to ani nevím, že bych se řekla, nebo že jsem se takhle zachovála. To je zajímavé. A proto my jsme si to chtěli hodně zviditelný, ty naše vzorce chování, které jsou často nevědomé. Takže díky tomu jsme se challengeovali. Ale bylo tam důležité, že jsme to dělali v té lásce, v tom, že jsme se chtěli dostat k sobě ještě blíž. Vlastně, že jsme se vyslychli i na ruby, bych řekla před sebou, ze vnitři, z venku. A vlastně já vnímám, že ta zviditelnost je důležitá ve vztahu. Ale můžete ji udělat, když se tam sítíte skutečně milovaní, sítíte přijímaní, sítíte, že to vám prodují, ta energia. Jmenujte se teď zamyslete sami a přemýšlejte nad tím, když jste na posledního svého partnera slyšeli, že vás miluje. Nebo když jste mu to vyřekli. A ne jenom tak jako, mám tě rád, ahoj. Ne, my mluvíme o něčem totiž jiným. My mluvíme o tom, anglicky se tom neříká jako deep connection, o tom hlubokém spojení, napojení se srdce na srdce toho druhého člověka. Když se mu podíváte do očí a řeknete mu miluji tě. Kdy to bylo naposledy? Kdy jste tohle prožili naposledy? Kolik je to hodin? Kolikrát denně to zažíváte? Kolikrát denně? Je to otázka, když položím, tak lidi jsou v šoku, protože to míří kolikrát měsíčně, ročně. Si to řeknou navzájem, ozvaláš u manželů, který jsou spolu dlouho. Ale ty šťastný páry, který potkáváme, nebo se s tým potkáváme, nebo o kterých čteme v knihách a slyšíme na konferenci, přednáškách, různých kurzech, vlastně vám řeknou, že tohle je pro ně normální. Že to řeknou dvakrát, třikrát za den klidně. A já mám pro vás jedno hluboké uvědomění, které je velmi silné. Když váš partner vám říká miluji tě, tak mu zkuste říct, skvělý, užij si to. To mě míravče takhle dělá a je to naprosto úžasné, protože tím, jakým způsobem to řekne, jak se na mě u toho podívá, tak já si to fakt užívám. Proč to říká mě to, aby vy jste dokázali říct miluji tě a neočekávali na druhé straně, že by ten druhej něco měl říct. A ozváš, pokud vám řekne já taky, tak s tím se nespokojíte. Řekněte mu a co ty taky. Prostě buďte upřímní, co taky. Protože často lidi to nedokážou dostat přes pusu. Často jsem se setkala s tím, že já to nedokážu vyslohat, já to nedokážu dostat přes to pusu. Mají tam prostě zábrany. Tak se zkuste podívat klidně sami nebo můžete oslovit i nás, kde ta zábrana vznikla. Co tam zatím je za tou zábranou? Co vám to skutečně brání? A můžete začít tím, že se napojíte aspoň na toho člověka, řeknete to potichou, potichoučku nebo v duchu. A že on to ucítí přes to, jak se na něho díváte, nebo jak se nacítíte přes to slíčko. Hlavně nedělejte to, že po každému řeknete ho, tak si to užij. A jako ve stylu, jako jak si to užijem nebo travuj. Tam to musí být tak, že vlastně já ty děvče neřeknu miluji tě, ale podívám se jí do očí s tím, že myroneurons, ty moje neurony v mozku, vysílají to, jak jí miluji a s tou láskou a s tím milovaním jí řeknu vau, tak si to užij. To je krásný. Děkuji. Já si vlastně ty slova dovolím. Já to, že se tak tobě neříkám, ty slíš mě, ale jak ty řekneš užij si to, tak já si to úplně užívám. Takže tady co doporučujeme, přijdejte do svého manželského slovníku nebo rodinného slovníku slovou miluji tě. A doporučujeme tam předat i to záleží mi na tobě, že to vnímám. No z toho vědeckého hlediska, abyste to ještě chápali v mnohém hloubi, aby to nebylo jenom jako jasně ten takový ten vysmíný pohádkový svět, ten romantismus a tak dále, to nemá nic s romantismem společným, ani s pohádkou. Lidé jsou linguistické bytosti. Tak jako ryba vidí svět skrze vodu, my svět vidíme skrze jazyk. Náš jazyk tomu mozku vytváří, co vidí v realitě vlastně. My skrze jazyk popisujeme, co vidíme a hodnatíme to. To znamená, že vlastně, když teď vidím ten monitor, tak můj mozek zhodnocuje, zda je to nebezpečný, bezpečný, pěkný, nepěkný a tak dál. Takže pokud jsme linguistické bytosti a svět vidíme skrze jazyk, tak nestačí je na spirituální úrovni cítit lásku a říkat, já to nemusím říkat, protože když je to tam čistý, tak se to nemusí vyslovit. Tak to není. My jsme linguistické bytosti a všechno, co se v našem manželství odehrává, je nikdy nekončící rozhovor, nikdy nekončící konverzace. A když sebe mlčící lidé, který si myslejí, že nemusí nic říkat, protože to vyzařují ze sebe, tak neprožívají ty šťastné manželství, protože ne vždy mají vedle sebe stejně naladěnýho člověka, který bude taky mlčet a přesto potřebují si náhlas říct miluji tě. Jsme linguistické bytosti, které vlastně potřebují ten jazyk. Jinými slovy, to píseň, ten zvuk. Protože i v tý knížce, jak jsem zmínil o tom jazyk srdce, tak tu napsal člověk, který se zabývá samoterapií, a je to vědec, odborník, a on vlastně vysvětluje, že ten jazyk a ty slova, které používáme, jsou jako zvuk. Takže můžete svými slovy léčit svého partnera, vaší lásku neustále rozvíjet, uzdravovat. Každý večer si vemte, že usínáte a jdete do stavu nevědomí, bezvědomí prostě. To znamená, že ráno, pokud mozek bude zdravej, se probudíte. Pokud mozek zdravej nemáte, tak vás neprobudí už. Tak co lepšího nakonec před usnutím říct těm nejbližším svým dětem, manželce? Co nejdůležitějšího jim chcete říct, než usnete a upadnete do bezvědomí? Někteří lidi 20 let po auto nehodě a my jenom na 5-6 hodin, 8 hodin, upadneme do bezvědomí v podstatě. Ale těch 8 hodin jsme odpojení. Tam je krásný právě, že když těm usínáme, se na to naladíme a pak se těmi provouzíme. A naše děti, je to krásné, že potom naše děti to říkají přiávě do školy. Přijdou za náma a řeknou nám to. Takže to o tom, jaký jazyk si doma vytváříme, o čem si doma povídáme, na základě, to je takový běžný, já vnímám, že to má být běžný, že to i tady cítíme. Jazyk vytváří tu realitu, kterou máte k tomu sobě. Protože mysto zažívání dusné atmosféry můžeme zažívat lásky plnou bezpečnou atmosféru. A to zatím, že my se tady stojíme pro naši rodinu a naše děti. A tam právě i to, jak jsme tam přidali k tomu miluji tě a záležím na tobě, to jsme dělali, pamatuji si to, když byla malá, jak se dohadovali nebo něco. A já jsem jim pak řekla, ale já tě miluji a záležím na tobě, když se něco stalo. A pak ty řekl miluji tě a ona, máma říkala, že záležím na tobě. A jak se to doplnilo, tak ona úplně se do záře znova očičta. A tím jsme si vzdomily, jak je to moc důležité, že od té doby, když přidali k tomu miluji tě a vnímáme, jaký to má dopad na nás i naše děti. Takže je to na vás, to si vyběte, vytváře v vaše rodině, v vašem manželství. Když dopadně doporučujeme, přidejte tyto slovíčka do vašeho slovníku. Do vašeho pravidelného rituálu, denních návyků si přidejte třikrát své ženě, muži, řeknu, dětem, řeknu miluji tě a záležím na tobě. A schutečně od srdce.